Nejvyšší soud rozhodl o tom, že rozhlasové a televizní poplatky jsou „jinou podobnou povinnou platbou“ ve smyslu § 240 trestního zákona.
Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku spáchá ten, kdo ve větším rozsahu (tj. minimálně o 100 000 Kč) zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb.
Podnikatelé z Vimperku provozovali hotelová zařízení, u nichž roky neplatili poplatky za televizní přijímače na pokojích podle zákona o rozhlasových a televizních poplatcích. Žaloby státního zástupce pro přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku je nejdříve zprostil Okresní soud v Prachaticích, podle něhož žalované skutky nebyly trestným činem a nebyl ani důvod k postoupení věci. Ke stejnému závěru dospěl i Krajský soud v Českých Budějovicích.
Nejvyšší státní zástupce ale podal dovolání v neprospěch obou podnikatelů, podle něj se jedná o povinnou platbu ze zákona, tento právní vztah nelze účastníky dohodou ukončit a výše poplatku je stanovena paušálně bez ohledu na to, zda a v jakém rozsahu je služba skutečně přijata.
Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce vyhověl a přisvědčil mu ve všech jeho argumentech.
„I přes shora naznačenou roztříštěnost právní úpravy plateb podřaditelných pod ustanovení § 240 odst. 1 tr. zákoníku a vývoj, který zaznamenala právní úprava rozhlasových a televizních poplatků, dospěl Nejvyšší soud – ve shodě s citovanou odbornou literaturou – k závěru, že jde o povinnou platbu ve smyslu uvedeného ustanovení,“ uvádí ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud.