V souvislosti s uzavřením obchodů či omezením restauračních zařízení se na veřejnosti rozvířila diskuze o potenciální možnosti domáhat se od státu náhrady škody, a to na základě § 36 zákona č. 240/2000 Sb., krizového zákona (dále jen „krizový zákon“).
Dle zmíněného ustanovení krizového zákona je stát povinen každé osobě (ať už se jedná o jednotlivce či společnost) nahradit škodu, která jí vznikla v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními. Ačkoliv se v médiích objevují titulky ve smyslu „Stát musí zavřeným obchodům, restauracím či divadlům zaplatit škody…“, nemusí být situace tak jednoznačná, jak by se mohlo na první pohled zdát.
Ustanovení § 36 krizového zákona je v zásadě pojato velmi široce, v praxi však může být obtížné naplnit všechny zákonné požadavky. Krizový zákon, resp. jeho úprava náhrady škody byla doposud aplikována ve zcela jiných případech, a to zejména v souvislosti s povodněmi. Aktuální situace je tedy bezprecedentní a bude záležet, jak se k výkladu ustanovení § 36 krizového zákona v souvislosti s bojem proti koronaviru postaví soudy.
Zákon stanoví pro náhradu škody tyto podmínky:
1) Existence krizových opatření
V prvé řadě musí být prováděna určitá krizová opatření. Krizovým opatřením je dle § 2 písm. c) krizového zákona organizační nebo technické opatření určené k řešení krizové situace a odstranění jejích následků, včetně opatření, jimiž se zasahuje do práv a povinností osob. Krizovou situací je přitom dle § 2 písm. b) mimořádná událost podle zákona o integrovaném záchranném systému, narušení kritické infrastruktury nebo jiné nebezpečí, při nichž je vyhlášen stav nebezpečí, nouzový stav nebo stav ohrožení státu.
Krizovými opatřeními jsou tedy bezpochyby i opatření nařízená aktuálními usneseními vlády ČR, zahrnující mimo jiné zákaz maloobchodního prodeje a prodeje služeb v provozovnách či zákaz přítomnosti veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb.
2) Vznik škody
Pro úspěšné vymožení náhrady škody je třeba náležitě prokázat vznik a výši škody. Škodou může být jak skutečná škoda, tak to, co poškozenému ušlo, neboli tzv. ušlý zisk. Dosavadní judikatura Nejvyššího soudu činí závěry pouze z hlediska nároku na náhradu škody skutečné, nikoliv ušlého zisku. V souvislosti s aktuálními krizovými opatřeními lze však nyní předpokládat, že předmětem řady žádostí bude rovněž náhrada ušlého zisku z důvodu uzavření provozoven či omezení podnikatelských aktivit. Ušlý zisk je přitom v řadě případů obtížné prokazatelným způsobem vyčíslit.
3) Příčinná souvislost mezi vzniklou škodou a krizovým opatřením
Dalším zákonným požadavkem je, aby ke vzniku škody došlo v příčinné souvislosti s krizovým opatřením. Při vymáhání náhrady škody je tedy třeba rovněž dokázat, že by ke vzniku škody nedošlo nebýt prováděných krizových opatření, přičemž toto rovněž nemusí být v řadě případů jednoduché.
4) Škodu si nezpůsobil sám poškozený
Stát se může zásadně své odpovědnosti zprostit, jestliže prokáže, že poškozený si způsobil škodu či její část sám. Důkazní břemeno v tomto případě leží na straně státu. Za předpokladu, že stát prokáže, že si poškozený způsobil škodu, byť zčásti, sám, nebude poškozenému v rozsahu, v němž si škodu způsobil, náhrada přiznána. Roli zde bude hrát zejména, jaká opatření poškozený učinil k odvrácení škody či zda poškozený nečinil kroky, u kterých bylo evidentní, že mu zbytečně způsobí škody či způsobenou škodu dále navýší, např. jestliže i vzhledem k situaci objednával v nepřiměřeném rozsahu netrvanlivé zboží.
5) Včasné uplatnění škody u příslušného orgánu krizového řízení
Vzniklou škodu je poškozený povinen uplatnit ve lhůtě 6 měsíců, ode dne kdy se o ní dozvěděl, nejpozději však do 5 let ode dne vzniku škody. Jedná se o lhůtu prekluzivní a po jejím uplynutí tedy právo na náhradu škody zaniká. Škodu je nutné v této lhůtě uplatnit u příslušného orgánu krizového řízení. Dle převažujících právních názorů by mělo být příslušným Ministerstvo vnitra ČR. Toto by však mělo být ze strany státu v budoucnu upřesněno.
Nebude-li následně ze strany orgánu krizového řízení náhrada škody přiznána, bude poškozený oprávněn domáhat se svého nároku soudní cestou. V této souvislosti je nutné upozornit, že řízení o náhradě škody dle krizového zákona není, jak vyplývá z ustálené judikatury, osvobozeno od soudních poplatků, přičemž soudní poplatky se v těchto případech stanoví v závislosti na výši vymáhaného peněžitého plnění.
Závěrem znovu upozorňujeme, že bude pro účely stanovení podmínek náhrad škod v souvislosti s krizovými opatřeními k zamezení šíření koronaviru nutné vyčkat na výklad soudů. Zajímavé bude i, jakým způsobem se soudy postaví k dosavadní judikatuře ve vztahu k § 36 krizového zákona.
Zejména pak např. k judikátu sp. zn. 28 Cdo 2519/2011, ve kterém Nejvyšší soud došel k závěru, že:
„I když jsou přírodní katastrofy mimo sféru ovlivnitelnosti státu, musí státy přijímat odpovídající opatření ke zmírnění jejich následků, a to zejména preventivní opatření ke zmírnění až minimalizování následků živelních pohrom. Konkrétní požadavky na stát se však liší podle toho, o jaké právo (a o jaký skutkový stav) se jedná. Aplikace pozitivních závazků se uplatní tehdy, pokud stát o přírodní katastrofě věděl či vědět mohl. K ochraně majetku musí stát přijmout taková opatření, která jsou rozumná a přiměřená. Při výběru konkrétních praktických opatření stát požívá zvlášť širokou míru uvážení, avšak není možné, aby nepodnikl prakticky nic (…) Dovolacímu soudu se jeví jako těžko přijatelné, aby byl stát, potažmo ministerstvo vnitra, odpovědný v podstatě bezprostředně za to, že orgány krizového řízení fungovaly v době povodně v rámci zákona (podle podmínek zvenčí organizačně nastavených).“
Nejvyšší soud v tomto judikátu odmítl, že by měl stát v důsledku objektivní odpovědnosti vyplývající z § 36 krizového zákona odpovídat za škodu i v případě, že jsou krizová opatření provedena v souladu se zákonem, a za situace, kdy stát objektivně nemohl jednat jinak.
V každém případě bude nicméně při rozhodování o náhradách škod dle krizového zákona nutné vycházet vždy z konkrétních skutkových okolností každého případu. Vzhledem k výše uvedeným problematickým aspektům vymáhání tohoto nároku bychom pak doporučovali využít pro tyto účely služeb odborníka.