Máme Mezinárodní den žen! A ani právní svět nepostrádá svoje hrdinky. Po důkladné rešerši jsme ale zjistili, že významným ženám v českém právu se nevěnuje v médiích moc velká pozornost. A tak odstartováváme naši minisérii o významných ženách v české právní historii. První díl věnujeme feministce, političce, senátorce, učitelce a oběti druhé světové války Františce Plamínkové.
Pohodlně se usaďte, začínáme.
Františka Plamínková (1875-1942)
14. září 1938:
“Pane kancléři, v řadě nesprávností, jež jste vyslovil ve své pondělní řeči a jež jsou vysvětlitelné jen historickými a národopisnými omyly, dotkl jste se těžkou urážkou našeho prezidenta doktora Beneše. I tato urážka snad je vysvětlitelnou nedostatkem informací, jimž podléhá diktátor, jehož okolí ho informuje toliko o věcech, které jsou ve směru jeho přání. Proto píši. Letadlem jsem navštívila 13. až 15. května jižní Francii a tam, nikoli v Československé republice, jsem tiskem a hlasem lidu přesvědčována, že německá armáda se pohybuje k hranicím Československé republiky. Jak lze tedy říci, že to byl výmysl prezidenta doktora Beneše? Jako poctivá demokratka považuji za svoji lidskou povinnost vám, pane kancléři, napsat tato slova s pevnou vírou, že i proti vojenské přesile pravda zvítězí,“
to se odvážila napsat Františka Plamínková Adolfu Hitlerovi v otevřeném dopise. Nevím jak vy, ale já musím obdivovat její statečnost.
Přestože Františka Plamínková práva nikdy nestudovala, určitě do našeho výčtu patří. Svou činností zásadně ovlivnila postavení žen v českém (československém) právním systému i samotné společnosti. Právnickou fakultu ale ani vystudovat nemohla. Právnické fakulty u nás otevřely své brány ženám až v roce 1918. To už se Františka Plamínková věnovala své politické kariéře. A právě boji za rovnoprávnost žen zasvětila svůj život. Například v roce 1905 stála u zrodu Výboru pro volební právo žen.
Vystudovala Ústav pro vzdělání učitelek v Praze a učitelkou se opravdu stala. V té době ale byly učitelky vázány celibátem. Své politické aktivity tedy začala snahou o změnu zákona, což se jí opravdu podařilo až v roce 1919. Tou dobou ale už učitelkou nebyla a mezitím svou životní lásku musela opustit.
V roce 1907 podle některých zdrojů právě ona upozornila, že přestože ženy podle volebního řádu do Sněmu království českého z roku 1861 nemohou volit, mohou být ale voleny. Volební řád totiž takovou situaci vůbec nepředpokládal. V roce 1908, 1909 a 1912 proto usilovala o zvolení ženy za poslankyni, což se jí v případě Boženy Vikové-Kunětické v roce 1912 podařilo.
Senátorkou Národního shromáždění se stala v roce 1925 a ve funkci zůstala až do zrušení senátu roku 1939. Ve stejném roce 1. září byla zatčena a uvězněna gestapem šest týdnů. Po jejím propuštění se stále snažila pokračovat v činnosti Ženské národní rady. Gestapo ji jako prvorepublikovou političku nepřestalo sledovat. I přes možnost emigrovat záměrně zůstala ve své vlasti, protože národ v tak těžkých chvílích nemohla opustit.
11. června 1942 během heydrichády byla znovu zatčena a už 30. června byla bez soudu popravena na Kobyliské střelnici.
Comments