1. 1. 2021 vstoupila v účinnost rozsáhlá novela zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech („zákon o obchodních korporacích“ či „ZOK“) ve formě zákona č. 33/2020 Sb. Jaké jsou za nás ty nejvýznamnější změny, které novela přináší?
Novela ZOK přináší mnoho změn a z mnoha oblastí, takže je poměrně obtížné určit ty nejvýznamnější. Navíc, různé oblasti mohou být pro někoho různě významné. Je určitě pozitivní, že novela si klade za cíl odstranit různé nejasnosti, které praxe přinesla.
Za pozitivní změnu považujeme především zjednodušení zakládání společností s ručením omezeným se základním kapitálem do 20.000,-Kč, kdy nově nebude nutné základní kapitál složit na zvláštní účet zřízený u banky. Uvolnění výše základního kapitálu u s.r.o. na 1.-Kč umožňuje rychlé a levné založení společnosti pro potřeby zakladatele, a povinnost zřizovat i kvůli takto nízkému vkladu bankovní účet je administrativa navíc, která založení prodlužuje. Nyní bude možné základní kapitál složit například v hotovosti u správce vkladu.
Dále se mění úprava monistické struktury akciové společnosti, kdy doposud byly povinně zřizovány dva orgány (statutární ředitel a správní rada), což není tak odlišné od dualistické struktury. Nově pak bude zřizována pouze správní rada a povinnosti se de facto sloučí.
Ale jak již bylo řečeno, změn přináší novela opravdu mnoho. A jakkoliv by bylo obtížné vybrat nejvýznamnější změny, pokusili jsme se vybrat dvě oblasti, ve kterých by podnikatelé mohli nejčastěji chybovat:
Změna v odpovědnosti statutára při úpadku korporace
Novelou dochází ke sjednocení procesní úpravy obou postihů statutárních orgánů, kdy prvním je vydání prospěchu ze smlouvy o výkonu funkce až dva roky zpětně, a druhým je ručení za splnění povinností společnosti. O vydání prospěchu dle stávající úpravy žádá insolvenční správce v rámci insolvenčního řízení, zatímco při ručení insolvenční správce podává návrh obecnému soudu, který o věci rozhoduje.
Dle nové úpravy budou obě sankce řešeny v rámci insolvenčního řízení jako incidenční spory, což celý proces zjednoduší. Dále je na to navázána povinnost ins. soudu oznámit výsledek obecnému soudu, který je oprávněn rozhodnout o vyloučení člena statutárního orgánu obch. korporace. Vyloučení možnosti vykonávat funkci člena statutárního orgánu může být až na 3 roky.
Dochází také k určitému zpřísnění při počítání lhůty dvou let zpětně pro vydání prospěchu ze smlouvy o výkonu funkce. Ve stávající úpravě se toto počítá až od rozhodnutí o úpadku, tedy pokud se podaří obstrukcemi toto rozhodnutí oddálit, lhůta se posouvá. Dle nové úpravy se pak lhůta počítá již od zahájení insolvenčního řízení. Odpověď na otázku zpřísnění je velice komplikovaná.
Technicky vzato, ručení statutárního orgánu za dluh obchodní korporace může působit přísněji, jelikož žaloba proti ručiteli počítá s celým dluhem (ručitel je solidární dlužník, takže odpovídá společně a nerozdílně). Tedy v případě žaloby na ručitele se bude žalovat celá pohledávka nezávisle na tom, jestli může být částečně uspokojena z výtěžku insolvenčního řízení (samozřejmě s tím, že pokud při vymáhání uspěji, pohledávka zanikne a v insolvenčním řízení již nebude hrát roli).
Navíc pohledávky vymáhané vůči ručiteli nemusí být ani přihlášené v insolvenčním řízení. Dále je zde určitá nejistota v tom, který věřitel bude kdy uspokojen. Ručitel může samozřejmě plnit dobrovolně, takže si fakticky může vybrat které dluhy z titulu ručení splní a které ne.
Na druhou stranu je ale možné (a pravděpodobné) že ne všichni věřitelé žalobu vůči ručiteli uplatní. Navíc se ručitel s největší pravděpodobností bude bránit. Stejně tak je žaloba řešena mimo insolvenčním řízení obecným soudem a není incidenčním sporem, takže se teoreticky může stát, že řešení úpadku konkurzem skončí dříve, než žaloba bude vyřešena, společnost zanikne, tím zanikne dluh a zánikem dluhu zanikne i ručení s ním spojené.
Dle nové úpravy statutární orgán „dorovná“ rozdíl mezi majetkem společnosti a jejími dluhy, což pro něj za určitých okolností může být příznivější (neručí za celý dluh, jen „doplňuje“ to, na co nestačí majetek).
Ovšem prakticky může být úprava naopak přísnější. Jak bylo zmíněno, věřitelé nemusí žalobu proti ručiteli podat. Lze si představit, že u nízkých dluhů, nebo pokud si věřitel myslí, že by dluh stejně nevymohl nebude žalobu vůbec podávat.
Dále se bude jednat o incidenční spor, takže insolvenční řízení neskončí, dokud nebude vyřešen. Insolvenční správci naproti věřitelům velmi pravděpodobně využijí možnost podání žaloby, takže se eliminuje možnost pasivity některých věřitelů.
Nová úprava je tedy v některých ohledech přísnější (insolvenční správce dorovnání majetkové podstaty s největší pravděpodobností bude požadovat – takže se dorovnání domáhají fakticky všichni přihlášení věřitelé nezávisle na tom, jestli by ručitele žalovali nebo ne) a v některých případech méně přísná (při dorovnání se počítá s majetkem společnosti – takže statutární orgán „neručí“ za celý dluh ale jen za rozdíl proti majetku).
Praxe také teprve stanoví, jak se vlastně dorovnávaný rozdíl bude počítat. Není totiž zatím jasný okamžik, kdy a jakým způsobem se má hodnota majetku určit.
Například do majetku úpadce náleží pohledávky, ale co když jsou nevymožitelné? Budou mít nominální hodnotu, nebo nižší nebo žádnou? Majetek se bude počítat účetní hodnotou, nebo tržní hodnotou?
Co s majetkem, který sice hodnotu má, ale při prodeji je pravděpodobné, že proběhne za nižší cenu (při neúspěšné aukci se obvykle majetek nabízí znovu a za méně). Pro největší jistotu by tak k dorovnání mohlo dojít až na úplném konci řízení, kdy je majetek už prodán a výsledná částka je v podstatě jasná.
To ovšem otevírá další otázku, co když hodnota majetku v průběhu insolvenčního řízení klesne vlivem běhu času? Může se statutární orgán bránit tím, že pokud by řízení proběhlo rychleji, mohla být hodnota majetku vyšší? Je tedy pravděpodobné, že právě určení hodnoty majetku bude podstatou sporu se statutárním orgánem, který má majetkovou podstatu dorovnat a bude se snažit, aby majetek měl co nejvyšší hodnotu a takový spor může vést k dalším průtahům. Nicméně právě tyto spory, zejména pokud se dostanou až k vrcholným soudním instancím, vymezí a sjednotí pravidla praktického použití tohoto institutu.
Pro věřitele změna přináší dvě zásadní změny. Předně mohou být do určité míry v řízení pasivnější (což samozřejmě ani tak nedoporučujeme) – tedy nemusí už sami vymáhat dluh vůči ručiteli. S tím je spojená i určitá změna v uspokojování věřitelů, kdy nyní dojde skutečně k poměrnému uspokojení věřitelů, kdy při stávající úpravě mohlo dojít k situaci, že jsou primárně uspokojeni věřitelé, kteří si žalobu vůči ručiteli podají nebo jim ručitel plní dobrovolně, a ti ostatní jsou uspokojeni méně nebo vůbec.
Akcie a podíly z vysílacích práv
Akcie, nebo zvláštní druh podílu v s.r.o. lze spojit s takzvaným vysílacím právem, tedy možnost jmenovat jednatele, člena představenstva, člena dozorčí rady nebo člena správní rady (dle formy společnosti).
Toto právo musí být zakotveno ve společenské smlouvě/stanovách, a pro přijetí změny je třeba souhlas všech společníku v s.r.o., nebo souhlas ¾ většiny všech akcionářů každého druhu akcií.
I tak je třeba dodržet určitá pravidla, zejména počet takto jmenovaných členů orgánu nesmí přesahovat počet členů jmenovaných valnou hromadou, takže působnost valné hromady jako nejvyššího orgánu společnosti zůstane zachována.
Na výši podílu v tomto případě nezaleží (pokud pomineme hlasovací kvórum, kdy výše podílu v akciové společnosti může pomoci k prosazení změny). Vysílací právo je spojené se samotným podílem/druhem akcií, takže svědčí vlastníku takového podílu/akcie.
Lze si ale představit, že vysílací právo bude „vykoupeno“ jiným omezením, například jiným právem na podílu na zisku či likvidačním zůstatku.
Obecně ale platí zásada rovného zacházení se společníky/akcionáři, takže by jeden druh podílu/akcie neměl být bezdůvodně zvýhodněn proti jiným druhům.
Comments