Pandemie koronaviru je v současnosti nejaktuálnějším tématem, jehož šíře ovlivnila životy nás všech. Ostatně zásadní dopad má i do ekonomické sféry na smluvní vztahy, zejména na ty odběratelsko-dodavatelské. V posledních dnech se na nás obrací množství obchodních společností a podnikatelů s dotazy, jak postupovat při plnění svých závazků z uzavřených smluv v této složité době a jaké sankce jim hrozí při nesplnění.
Obecně platí, že smlouvy mají být dodržovány, což je už římská zásada závazkového práva. Z tohoto důvodu je potřeba si v první řadě uvědomit, že aktuální situace nemá na práva a povinnosti sjednané ve smlouvě až na výjimky zásadní vliv a je potřeba postupovat v souladu se smlouvou. Od smlouvy se nelze jednostranně odchýlit, neboť takové jednání by bylo posuzováno za plnění v rozporu se smlouvou. Tedy je potřeba dodržovat sjednané termíny dodání, termíny splatnosti, sjednaný objem zboží či služeb i jejich kvalitu.
Prevenční povinnost
V případě, že aktuální situace může ovlivnit možnost či schopnost plnit všechny smluvní závazky řádně a včas, je potřeba bez odkladu informovat druhou smluvní stranu a pokusit se dohodnout na změně podmínek smlouvy. Lze doporučit, aby druhá strana byla informována o problémech s plněním smlouvy i v případě, kdy lze očekávat, že druhá strana nebude chtít smlouvu měnit. Je totiž potřeba si uvědomit, že druhá strana, které nebylo plněno řádně a včas (tj. zboží či služby nebyly dodány v termínu a ve smluvené kvalitě či objemu) může požadovat také náhradu vzniklé újmy, která jí vznikla v přímé souvislosti s porušením smlouvy (ledaže je újma součástí sankce jako tzv. paušalizovaná náhrada škody). Jestliže však bude druhá strana smlouvy s dostatečným předstihem informována o tom, že smlouva nebude moct být splněna řádně a včas, a bude mít tak reálnou možnost zajistit si splnění dodávek jiným způsobem, aby jí škoda nevznikla, pak se lze v určitých případech zcela zbavit odpovědnosti za škodu. Každá situace bude samozřejmě posuzována vždy individuálně, nicméně platí, že každý se má chovat tak, aby nevznikala újma – tzv. prevenční povinnost. A to platí jak pro toho, kdo smlouvu porušil (který by měl tedy včas informovat smluvního partnera), tak i pro druhou smluvní stranu (která se má snažit škodu minimalizovat).
Zásah vyšší moci
V této souvislosti je potřeba zmínit ustanovení o tzv. vyšší moci dle § 2913 odst. 2 občanského zákoníku. Pokud jedna ze stran smlouvy porušila své závazky v důsledku zásahu vyšší moci (epidemie), nebude druhé smluvní straně/či dalším stranám odpovídat za škodu. Je na místě zdůraznit dva podstatné aspekty. K porušení závazků muselo dojít v přímé souvislosti (tj. jakožto přímý důsledek) s virovou pandemií. Pokud došlo k porušení závazků nikoli z těchto objektivních důvodů, ale z „osobních“ důvodů na straně toho, kdo smlouvu porušil (např. i bez ohledu na pandemii dlouhodobě neměl dostatek pracovníků) nebo pokud tato smluvní strana byla v prodlení se splněním smlouvy již před pandemií, pak se nelze dovolávat zásahu vyšší moci a odpovědnost za škodu je dána. Za druhé, pokud smlouva neobsahuje jinou úpravu než uvedenou v občanském zákoníku, pak se lze zásahu vyšší moci dovolávat jen ve vztahu k povinnosti nahradit škody. Zásah vyšší moci nemá žádný vliv na povinnost k úhradě sankčních poplatků ani na povinnost smlouvu nakonec řádně splnit. Právě z těchto důvodů je na místě doporučení vstoupit do jednání se smluvním partnerem bez zbytečného odkladu.
Podstatná změna okolností
Vedle prevenční povinnosti a ustanovení o vyšší moci obsahuje občanský zákoník i další ustanovení, kterých se lze v rámci smluvních vztahů za určitých okolností dovolávat. V ust. § 1765 občanského zákoníku je upravena situace týkající se tzv. podstatné změně okolností, které nastanou v době po uzavření smlouvy. Koronovirová epidemie je nesporně mimořádnou událostí, kterou v České republice jen málokdo mohl předpokládat s výjimkou posledních pár měsíců. Jestliže strany tuto výjimečnou okolnost v době před uzavřením smlouvy nemohly rozumně předpokládat a tato změna okolností je nyní tak podstatná, že zakládá v právech a povinnostech smluvních stran zvlášť hrubý nepoměr znevýhodněním jedné z nich (neúměrným zvýšením nákladů nebo neúměrným snížením hodnoty plnění), tak v těchto případech smluvní strana, která byla poškozena tímto 2 hrubým nepoměrem, může po druhé straně požadovat obnovení jednání o smlouvě, tzv. renegociaci.
Musí tak však učinit ve lhůtě 2 měsíců, která běží ode dne, kdy se o změně okolností vedoucích ke zvlášť hrubému nepoměru plnění dozvěděla. Pokud se strany o změně smlouvy nedohodnou, může se dotčená strana obrátit na soud, aby závazky změnil, či úplně zrušil. Soud v takovém případě bude s největší pravděpodobností postupovat podle obecných principů slušnosti a spravedlnosti.
Výše uvedené platí však pouze v případě, že si strany ve smlouvě riziko z podstatné změny okolností nepřevzaly na sebe, čímž by aplikaci zmíněného ustanovení vyloučily. Současně platí, že dotčená strana musí plnit smluvní povinnosti i po dobu obnoveného jednání stran o smlouvě nebo po dobu soudního řízení, v opačném případě se dostává do prodlení.
Následná nemožnost plnění
Vládní usnesení, která omezují či přímo zakazují množství obchodních či jiných podnikatelských aktivit, mohou v krajních případech rovněž způsobit zánik závazku ze smlouvy pro následnou nemožnost takového plnění. Tento způsob zániku povinnosti vyplývající ze smlouvy lze uplatnit pouze ve dvou případech. Jednak jestliže plnění není pro stranu možné poskytnout ani za ztížených podmínek, s většími náklady, ani s pomocí třetí osoby nebo až po určené době. Nebo za druhé, jestliže by věřitel plnění (např. odběratel) již neměl zájem na takovém pozdním plnění – což jsou typicky situace, kdy je dodána zboží či služba, která již nemá prakticky žádný význam pro věřitele. Smluvní strana musí o své ztrátě schopnosti plnit informovat bez zbytečného odkladu druhou stranu. Při následné nemožnosti plnění není smluvní strana povinna hradit druhé straně škodu, ledaže tato škoda vznikla proto, že došlo k pozdnímu informování.
Lze tedy obecně shrnout, že je na místě včas své smluvní partnery informovat o případných problémech a začít s nimi jednat o společném řešení situace tak, aby dopad současného stavu byl co nejmenší. V případě, 3 že se nepodaří situaci vyřešit změnou podmínek, je na místě uvažovat o právních řešeních zmíněných v tomto článku.