Přečtěte si to nejzásadnější z rozsudku Nejvyššího správního soudu v kauze EP Energy Trading.
Žalobce, firma EP Energy Trading, uplatnila nadměrné odpočty DPH za zdaňovací období srpen, září, listopad a prosinec 2015 v celkové výši 126.154.105 Kč. Správce daně zahájil u žalobce daňové kontroly a na základě jejich výsledků přiznal žalobci nadměrné odpočty v plné výši. Žalobce pak požádal o vydání rozhodnutí o úroku ze zadržených nadměrných odpočtů.
Správce daně přiznal žalobci úrok z daňového odpočtu ve výši 1,05 % ročně za období po uplynutí pěti měsíců od zahájení příslušné daňové kontroly do dne vyplacení nadměrných odpočtů v celkové výši 848.736 Kč. Odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto a rozhodnutí správce daně potvrdil. Žalobce se dále bránil žalobou u Městského soudu v Praze, která byla taktéž zamítnuta. Následně žalobce napadl rozsudek Městského soudu v Praze kasační stížností.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16. července 2020 konstatoval, že použití § 254a daňového řádu i na případy zahájení daňové kontroly před vyměřením daně nic nebrání, navzdory jazykovému znění a zjevného úmyslu zákonodárce. Postup odstranění pochybností i daňová kontrola zahájená před vyměřením daně jsou kontrolní postupy, se kterými jsou spojeny stejné důsledky. Vzhledem k tomu, že úrok z prodlení je institut kompenzující finanční ztráty vzniklé osobě povinné k dani při překročení přiměřené lhůty pro vrácení nadměrného odpočtu DPH, je možné jej přiznat v obou situacích.
Dále se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou rozporu § 254a daňového řádu s evropským právem. Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že při aplikaci čl. 183 směrnice o DPH mají členské státy určitý autonomní prostor pro stanovení podmínek, za nichž nadměrný odpočet vyplatí nebo převedou do následujícího období, ta je však ohraničena zejména zásadami rovnocennosti a efektivity.
Ve společném systému DPH se uplatňuje též zásada neutrality projevující se zejména tím, že plátce daně má možnost odečíst si od daně na výstupu daň zaplacenou dodavateli na vstupu. Pokud tedy dojde k vrácení nadměrného odpočtu k dani po uplynutí přiměřené lhůty, je třeba, aby finanční ztráty vzniklé osobě povinné k dani v důsledku nemožnosti disponovat s dotčenými peněžními prostředky byly nahrazeny zaplacením úroku z prodlení. Ustanovení § 254a daňového řádu stanoví výši úroku a dobu, po kterou úroky daňovému subjektu náleží.
Co se týče doby úročení, je dle Soudního dvora třeba, aby byl stanoven objektivně určený okamžik prodloužený o pevně stanovenou přiměřenou dobu, jež je začátkem běhu lhůty. Výše úroku pak nesmí být nižší než sazba, kterou by osoba povinná k dani, jež není úvěrovou institucí, musela zaplatit, aby si mohla půjčit částku rovnou uvedené částce. V obou směrech je česká právní úprava v rozporu se zněním čl. 183 směrnice o DPH. V případě rozporu vnitrostátního a unijního práva jsou soudy povinny neaplikovat ustanovení vnitrostátního předpisu, v této situaci se tedy § 254a daňového řádu nepoužije. Na závěr soud odkázal na pravidla pro vznik nároku na úrok a určení jeho výše, která vymezil již dříve v rozsudku Kordárna (č. j. 7 Aps 3/2013-47).
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, zrušil proto napadený rozsudek Městského soudu v Praze a přiznal žalobci náklady řízení.
Komentáře