V souvislosti s šířením nákazy koronavirem stát přijal řadu opatření, kterými byla podstatně omezena práva všech obyvatel. Řada podnikatelů musela svou činnost zcela zastavit či významným způsobem omezit. Vyvstává otázka, zda by stát neměl lidem vzniklé škody nějak kompenzovat. O tomto tématu jsme si povídali s advokátem Mgr. Ladislavem Drhou.
V médiích se objevuje řada diskuzí o nárocích na odškodnění v souvislosti s opatřeními přijatými vládou a ministerstvy. Nepřipadají Vám tyto diskuze v současné chvíli předčasné?
Já myslím, že je důležité vést tu debatu o krocích vlády hned a ne až ex post se zajímat, jestli tedy stát bude vůbec nějak řešit vzniklé škody či nikoliv. Vzhledem k tomu, že ta opatření způsobují mnohým lidem a firmám existenční problémy, tak je jasné, že chtějí vědět, jak to s nimi bude.
Má tedy dle Vašeho právního názoru stát povinnost kompenzovat lidem nějak vzniklou škodu?
Ta situace je nyní složitá pro všechny a z ekonomického hlediska pro český stát to nejtěžší teprve přijde. Na otázku, zda by měl stát a případně v jakém rozsahu odškodňovat za přijatá opatření, se dá odpovídat z mnoha hledisek – etického, filosofického, ekonomického, ale i právního. A pokud jsem dotazován na právní hledisko, pak státu tato povinnost k náhradě škody vznikla. Přinejmenším hned z počátku.
Podle čeho tak soudíte?
Tato povinnost je upravena v zákoně č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), který upravuje odpovědnost státu za škodu způsobenou krizovými opatřeními. Základním ustanovením tohoto zákona, který řeší nárok na náhradu škody je § 36. Toto ustanovení uvádí, že stát je povinen jakékoliv osobě nahradit škodu způsobenou v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními prováděnými podle tohoto zákona. Této odpovědnosti se může stát zprostit jen tehdy, pokud se prokáže, že poškozený si způsobil škodu sám.
Spatřujete problém v tom, že nová opatření vydává Ministerstvo zdravotnictví ČR dle zákona o ochraně veřejného zdraví, a nikoliv dle tohoto krizového zákona?
Jednoznačně je do očí bijící takhle změnit způsob vydávání opatření. Je otázkou, jestli ta nová opatření svým rozsahem nepřekračují zmocnění v zákoně o ochraně veřejného zdraví. Jestli právě k tomu tady není ten krizový zákon.
Můžete to prosím nějak přiblížit?
Dosavadní opatření vlády se opírala o § 5 krizového zákona, toto rozhodnutí je vyhrazeno vládě a je spojeno s náhradou škody podle § 36. Nově vydává opatření Ministerstvo zdravotnictví ČR, avšak podle jiného zákona, který na otázku odškodnění vůbec nepamatuje. Ovšem dle mého názoru tím, že mimořádná opatření ministerstva zdravotnictví přijala vláda svými usneseními o přijetí krizových opatření rovněž podle § 5 a § 6 krizového zákona, mělo by dojít k tomu, že i v těchto případech se bude náhrada škody řídit krizovým zákonem.
Pokud však přestane vláda postupovat podle § 5, tj. nepřijme svým krizovým opatřením mimořádná opatření ministerstev, nelze vyloučit ohrožení náhrady škody dle § 36 krizového zákona. V takovém případě by se postupovalo podle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
Pokud se tedy bude náhrada škody řídit krizovým zákonem, co vše lze uplatnit jako škodu?
Škodou dle krizového zákona je třeba rozumět jak majetkovou, tak nemajetkovou újmu, přičemž zejména půjde o skutečnou škodu a ušlý zisk. Zásadní bude být schopen vzniklou škodu jednak vyčíslit a umět vyargumentovat, že kdyby nebylo opatření, tak by určitě nevznikla, a jednak bude potřeba umět doložit všechno, co se bude požadovat k proplacení. Obávám se, že nedostatek důkazů nebo tvrdých faktů bude u mnohých žadatelů o odškodnění kamenem úrazu.
Co tedy ohledně důkazů doporučujete?
Lidé si v první řadě musí utřídit, co budou od státu žádat. A k těmto věcem si musí uschovat všechny podklady, ať jsou to doklady o koupi, doklady o úhradě kupní ceny, podklady že věc převzali, smluvní dokumentaci k tomu, emailovou komunikaci s protistranou atd. Asi nemá smysl tady vše vyjmenovávat, každý to bude mít jinak. Jako advokát vždycky říkám lidem, ať mi toho přinesou raději více než méně a já už si vyberu.
A jak je to s ušlým ziskem?
Ušlým ziskem se rozumí újma spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodné události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Jde o ztrátu očekávaného přínosu, která by nebýt zásahu vlády jinak nevznikla. Tou škodnou okolností je tedy v daném případě to, že vláda opatřením omezila podnikání, nikoli ten virus.
Při určení výše náhrady ušlého zisku se vychází z částky, kterou by za obvyklých okolností – nebýt škodné události (tj. nebýt restrikcí) – poškozený ze své činnosti získal, s přihlédnutím k nákladům, které by musel na dosažení těchto výnosů vynaložit. To platí obecně pro určení výše ušlého zisku.
Nicméně celý výpočet je ještě komplikovanější a vstupují do toho další proměnné. Obávám se, že bez zkušených advokátů, kteří v tomto umí chodit, se lidé neobejdou, pokud budou chtít s náhradou škody a ušlým ziskem uspět.
V jaké lhůtě a kde je třeba uplatnit nárok na náhradu škody?
Nárok na náhradu škody se uplatňuje písemně u příslušného orgánu krizového řízení. V tuto chvíli mezi odbornou právní veřejností nepanuje jednotná shoda, zda to bude vláda, ministerstvo vnitra nebo zdravotnictví.
Pro uplatnění nároku je stanovena lhůta 6 měsíců od doby, kdy se o škodě poškozený dozví, nejdéle do 5 let od vzniku škody. Jedná se o tzv. prekluzivní lhůtu, což znamená, že pokud se ve lhůtě nárok neuplatní, tak zanikne. Za současné situace se poškozený o většině škod dozvídá v zásadě průběžně a okamžitě po vydání opatření. Je tedy třeba počítat s tou lhůtou 6 měsíců. To prakticky znamená, že první vlna žádostí o odškodnění by měla být podána nejpozději počátkem září.
Je taky potřeba počítat s tím, že projití podkladů a příprava žádostí zabere nějaký čas, takže je vhodné s přípravou podkladů moc neotálet. Pokud se lidé budou obracet s žádostí o pomoc na advokáty, tak je lepší se domluvit včas.
Co vše musím prokázat, aby můj nárok mohl být úspěšný?
Základní podmínkou je prokázat vůbec samotný vznik škody, její výši, příčinnou souvislost s krizovými opatřeními. Důkazní břemeno leží v celém rozsahu na poškozeném a bez prokázání těchto skutečností nemůže být poškozený úspěšný. V zásadě přitom platí, že čím více důkazů seženete, tím větší můžete mít šanci na odškodnění. Už teď je tedy třeba shromažďovat veškeré podklady, které mohou vzniklou škodu doložit.
Dále je třeba upozornit na obecnou prevenční povinnost, tedy že každý je povinen dle svých možností předcházet vzniku škody a minimalizovat její výši. Očekávám totiž, že v případných sporech se bude stát snažit zprostit povinnosti k náhradě tím, že bude tvrdit, že se lidé nesnažili škodě předejít nebo ji alespoň nesnížit. I na toto by měli být lidé připravení a mít důkazy, že se snažili třeba již nakoupené zboží, které se zkazilo, například neodebrat, vrátit nebo prodat dále.
Stát v současné době odmítá připustit jakýkoliv nárok na odškodnění. Má dle Vašeho názoru tedy vůbec smysl nějaké nároky uplatňovat?
Stát se zcela logicky snaží odradit poškozené od uplatňování nároků. Představitelům vlády však nepřísluší závazně vykládat zákon, jakkoli uznávám, že také mají právo na názor. Ten názor já respektuji, ale můj právní názor je v tuto chvíli jiný. A ten, kdo rozhodne, ke kterému názoru se nakonec přiklonit, bude vždycky soud. Protože pokud nebude nároku lidí vyhověno u příslušného orgánu, je zde vždy ještě právo podat žalobu k soudu.
Já neříkám, že vše řešit ihned soudní cestou, je jediný a nejlepší recept. Jen říkám, že pokud jsem jako odborník na právo dotazován na možnosti řešení, tak toto je jedna z právních cest. Každopádně stávající situace je v první řadě jednou velkou tragédií – v první řadě zdravotní a v další řadě to je nebo brzy bude společenská a pro mnohé ekonomická tragédie.